Liteňské období Václava Beneše Třebízského

Ve výčtu spisovatelů, kteří působili na Berounsku, bývá zmiňován i kněz a autor historických románů Václav Beneš Třebízský. V Litni si ho dodnes připomínají spolu se světoznámou operní pěvkyní Jarmilou Novotnou a spisovatelem Svatoplukem Čechem, po kterých pojmenovali muzeum, kde má svůj dílek prostoru i tento třebízský rodák. Toho zdejší kraj, obzvláště Karlštejn, ovlivnil natolik, že do něj situoval děj některých svých povídek, např. Pod Karlštejnem, Masopust na Karlštejně či Poslední dudák v Podbrdí.

Asi nejznámější a ve své době oblíbené byly Povídky karlštejnského havrana. Příběhy Dcera pana purkrabího a Pan David Boryně na Roztokách spojuje postava havrana z Karlštejna, kterému vypravěč slíbí sepsat jeho paměti. Havran mu věnuje svůj brk, aby mohl zachytit vše, co se v české zemi za jeho několik set let dlouhého života přihodilo. Třebízský povídkami také inspiroval svého přítele Mikoláše Alše k obrazu Karlštejnský havran.

V Leči u Litně stojí kaplička s železným křížem, který dodnes nese nápis dosvědčující, že ho 31. října 1875 vysvětil právě Václav Beneš Třebízský. Jeho působení v Litni dokládá také pamětní deska na budově fary (dnes muzea), která sem byla umístěna roku 1889. Těžko uvěřit, že Třebízský v našem kraji pobyl pouhé tři měsíce! Přesně od 8. září do 28. listopadu roku 1875. 

Liteň byla pro Třebízského prvním působištěm. Po vysvěcení na kněze sem nastoupil jako kaplan k faráři Františku Josefu Řezáčovi. Délku jeho působení zásadně ovlivnilo několik faktorů. V první řadě si prý nerozuměl s farářem Řezáčem, který byl o 30 let starší, měl rozdílné názory, byl životem zatvrzelý a neuznával Třebízského psaní. Pak tu bylo Třebízského chatrné zdraví. Během studia prochladl a onemocněl zánětem kyčelního kloubu. Následky nemoci si nesl celý život. Jeho organismus byl náchylný na prochladnutí a kvůli kratší levé noze kulhal. Určitě mu nepomohlo, že v Litni musel žít v nevlídné a vlhké komůrce. Přestože Liteň byla jeho první působiště, farář Řezáč mu na bedra naložil spoustu práce. A do toho Třebízský pořád psal a psal. Farář prý také nechtěl, aby Třebízský chodil mezi lidi, se kterými však velmi rád hovořil. A lidé si ho nakonec také oblíbili, přestože se v dopise svému příteli o liteňských nevyjadřoval nejlépe: “Liteň je městys, má 100 čísel, lid je však divný, hrd je až příliš, milý Jene, a já jej sotva roztluku.”

Všechny zdroje se shodují v tom, že Třebízského působení v Litni ukončila nemoc, ke které přispěly podmínky, ve kterých tu žil. Neshodují se však v tom, jak k nemoci došlo. Jeden příběh se odehrává při svěcení již zmíněného kříže v Leči, kde se během slavnosti spustil velký déšť, po kterém Třebízský dostal těžký zápal plic. Jiný příběh vypráví o Třebízského  cestě za nemocným do Haloun, na kterou mu Řezáč odmítl půjčit povoz, a tak se cestou nachladil. Ať už to bylo jakkoliv, Třebízkého působení v Litni skončilo nemocí, ze které se ještě dlouho vzpamatovával. 

Po uzdravení Třebízský nastoupil jako kaplan v Klecanech u Prahy. Chatrné zdraví ho však stále trápilo, i když nedokázalo zarazit jeho psaní. Uvádí se, že Třebízský napsal přes 90 knih. Zemřel ve 35 letech v Mariánských Lázních, kde se léčil. 

Autor: Iva Stluková

Zdroje:

BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Povídky karlštejnského havrana. 1. vyd. v MF. Praha: Mladá fronta, 1958. 110 s.

SALIVAR, Bedřich. Václav Beneš Třebízský na liteňské faře. In: Žeň z kraje Jungmannova, s. 14-16.

SEDLÁČKOVÁ, Martina. Historická próza Václava Beneše Třebízského v kontextu české literatury 19. století. Online, diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/l2f8y/HISTORICKA_PROZA_VACLAVA_BENESE_TREBIZSKEHO.pdf 

TROJANOVÁ, Jana. Výchovné a sociální působení Václava Beneše Třebízského. Online, bakalářská práce. Zlín: Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, 2014. Dostupné z: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/29371/trojanov%E1_2013_dp.pdf?sequence=1 

ZDRŮBEK, Zdeněk. Čas nadějí: z liteňských letopisů. [Praha]: Památník národního písemnictví, 1981. 240 s.