Všestranný člověk a milovník krásy aneb Jak se hořovický rodák Zdeněk Gintl zapsal do dějin pražské knihovny

9. února 2026

Při pročítání medailonků o Zdeňku Gintlovi z pera jeho současníků je člověku až líto, že se s dotyčným nemohl nikdy potkat. Tolik pozitivních a milých slov, vyznívajících navíc naprosto upřímně! Podle nich byl Gintl dobrosrdečný, přímý, čestný, laskavý, pilný, pracovitý, vysoce kulturní, duchaplný racionalista, harmonický člověk s radostnou povahou, jemuž snad nikdy nezmizel úsměv ze rtů. Byl nazván milencem renesančního ducha, milovníkem krásy a všestranným člověkem s výbornou pamětí. Předně byl výborný knihovník. Od začátku jako by byl předurčen pro práci v knihovně, jen o tom ještě sám nevěděl. Až osud Gintla zavál na to správné místo, kde mohl uplatnit své schopnosti.

Rodinné kořeny a dětství v Hořovicích

Zdeněk Gintl se narodil 13. října 1878 v Hořovicích. Jeho příjmení však nebylo v našem regionu neznámé. Už jeho dědeček Otto působil jako lesmistr v křivoklátských lesích. Otec, advokát JUDr. Otto Gintl, pocházel sice z Prahy, ale roku 1873 přesídlil do Hořovic, kde byl také členem obecního zastupitelstva a okresního výboru. V letech 1878–1880 působil jako zemský poslanec za města Hořovice, Beroun, Rokycany a Radnice. Hořovice Gintlovi opustili roku 1891, kdy se přestěhovali na pražské Vinohrady.

Hledání životní cesty a cesta ke knihovnictví

Roku 1897 Gintl odmaturoval na reálce v Ječné ulici. Následné studium na české technice navzdory otcovu přání nedokončil (otec pro to nakonec možná našel pochopení, jelikož jeho samotného to také více táhlo k botanice než k advokacii). Horlivý čtenář, který se perfektně vyznal v literatuře a dovedl citovat celé pasáže z děl světových autorů, se na inženýra chemie zkrátka nehodil. Ještě dlouho ale trvalo, než mohl své schopnosti využít v knihovnictví. Nejdříve ho čekala pozice úředníka na asanačním referátu pražského magistrátu. Když nastoupil, psal se rok 1905. Dveře do knihovny se mu otevřely roku 1921. Konečně se ocitl tam, kde měl být, obklopen milovanými knihami. V budoucnu se měl výrazně zapsat do historie pražské městské knihovny.

Gintl absolvoval Státní knihovnickou školu a roku 1923 se stal vedoucím literárního oddělení knihovny. Svou nezdolnou pílí a ohromnou mravenčí prací dosáhl velkého úspěchu v oblasti budování knižních seznamů. Leč osud to zařídil tak, že z množství plánovaných soupisů stihl vydat jen dva. Postavy a osobnosti (1936) na 800 stranách přináší soupis životopisů a osobních monografií pražské knihovny. Katalog byl po dlouhou dobu nejspolehlivějším studijním pramenem v českém písemnictví. Seznam české beletrie původní i přeložené (1929) se stal nezbytnou pomůckou pro novináře, knihkupce a badatele. Gintl měl připravené i další katalogy (např. dějiny věd, dějiny politické a kulturní či dějepisné monografie měst, míst a krajů), ale nebylo mu přáno je dokončit.

Spisovatel, dramatik a talentovaný překladatel

Pod pseudonymy Zdeněk Grygar či Justus vyšla další Gintlova díla. Spolu s hercem Bedřichem Vrbským napsal pro Vinohradské divadlo hry Jízda pánů (1921) a Lesní ženka (1925). Ve výčtu jeho vlastní tvorby dále najdeme např. soubor povídek pro mládež O starých českých muzikantech (1947) či tituly Zápas dvou lvů: Lev Taxil proti papeži Lvu XIII (1922) a Kněží katoličtí v českém obrození, před ním a po něm (1924). V rukopise zůstala literární parodie Byl jednou jeden král, ve které Gintl s vtipem předvádí, jak by toto téma zpracovali známí čeští i zahraniční autoři. Některé ukázky byly otištěny v časopisech (ponejvíce v humoristickém Švandovi dudákovi). Parodováni jsou zde spisovatelé jako K. H. Borovský, K. H. Mácha či samotný Shakespeare. Najdeme tu povídku Boženy Němcové, fejeton Jana Nerudy či krátkou scénu od Aloise Jiráska.

Většího úspěchu se dočkaly Gintlovy překlady, které se vyznačovaly živým dialogem a jazykovou vynalézavostí. Francouzské, německé a anglické divadelní hry překládal většinou pro Vinohradské divadlo. Velký ohlas měly třísvazkové Šprýmovné povídačky Honoré de Balzaca – Gintlův překlad byl označen za dokonalý a místy vtipnější než sám originál.

Ve službách svobodného zednářství

V roce 1920 byl Gintl přijat do zednářského řádu. Patřil k předním představitelům pražských zednářských lóží 28. říjen a Bernard Bolzano (v té byl jedno období i Mistrem). Jeho Svobodné zednářství (1926) bylo po dlouhou dobu jedinou českou publikací na toto téma. Chystal se také vydat knihu Zednářská Praha, ta však zůstala nedokončená.

Předčasný odchod výjimečného člověka

Gintl byl také vášnivý hudebník, violoncellista. Hodně cestoval, miloval jižní Čechy, řadu let trávil svou dovolenou v Nové Včelnici. S manželkou Marií si dal roku 1929 postavit funkcionalistickou vilu v Šárecké ulici v pražských Dejvicích. Manželství zůstalo bezdětné a vila začátkem 60. let 20. století připadla státu. Zdeněk Gintl zemřel náhle 25. 4. 1936, ačkoliv ředitel pražské knihovny Jan Thon o něm napsal: „…všichni jsme vždycky soudívali, že právě bratr Zdeněk má všechny předpoklady rodové, tělesné i duševní pro dlouhý věk.“

Autor: Iva Stluková

Zdroje: