Smutný konec nadšeného sportovce Miroslava Stuchlíka
V roce 1993 zmizeli na Antarktidě dva obyvatelé české polární stanice. Co přesně se s nimi stalo, si můžeme jen domýšlet, jejich těla se nikdy nenašla. Jedním z nich byl berounský rodák a nadšený sportovec Miroslav Stuchlík. Tento výborný běžec měl jako první Čechoslovák možnost zaběhnout si šestidenní závod ve francouzském La Rochelle. A navíc se mohl pyšnit hned deseti tituly Železného muže.
Stále v běhu
Miroslav Stuchlík se narodil 14. srpna 1950. Pocházel z Mořiny, později žil v Hýskově a v Berouně. Málokdy ho šlo vidět jinak než v běhu. Pracoval jako zámečník, referent Prefy Hýskov, mistr odborné výchovy v SOU Beroun a sportovní instruktor na berounském učňovském učilišti ČSAD. Také do zaměstnání běhal, přestože měl jako zaměstnanec ČSAD autobus zdarma. Byl členem TJ Prefa Hýskov, později TJ Lokomotiva Beroun. Když se SK Litavan Králův Dvůr rozhodl nabídnout mu čestné členství, už se o tom nedozvěděl.
Stuchlík se specializoval na dlouhé tratě. Když se připravoval na náročný závod, v rámci tréninku si zaběhl třeba z Berouna do Kašperských Hor. Zúčastnil se např. dálkového běhu do Berlína či 24hodinového běhu v Hostivicích. V roce 1985 běžel stokilometrový závod v Oděse, kde mezi tisícovkou běžců obsadil 7. – 8. místo. Mezi jeho největší výkony patří šestidenní halový běh v La Rochelle roku 1986, kterého se zúčastnil jako první Čechoslovák. Pořadatelé mu sice připravili plakát se zkomoleným jménem Miroslav Stuchuk, ale chybná písmena stačilo přelepit. Běželo se v kryté hale, kterou závodníci nesměli opustit, ale mohli čtyři hodiny denně odpočívat a využívat služeb lékařů a masérů. Stuchlík skončil mezi dvaadvaceti závodníky na osmém místě. Uběhl 725,2 km. Na rozdíl od ostatních běžců se obešel bez manažera a závody absolvoval za své úspory během dovolené. Jediný problém, se kterým se během závodu potýkal, byly puchýře.
Soutěž Železný muž se u nás poprvé konala v červnu 1981 v Plzni a o tři měsíce později ve Slavkově. Tam Stuchlík získal své první dva tituly, kterých postupně nasbíral deset. Železný muž byl 24hodinový vytrvalostní trojboj, který zahrnoval 3,8 km plavání, 180 km jízdu na kole a uběhnutí maratonu.
Samota na jižním pólu
Stuchlík se vyžíval v překonávání sebe sama. Toužil uběhnout trať delší než tisíc kilometrů. Ne pro slávu, ale pro sebe. Absolvoval expedici, při které se v těžkých podmínkách plavil Severním mořem. To vše ho zřejmě vedlo k tomu, že se přihlásil jako dobrovolník na základnu českého Antarktického environmentálního programu na ostrově Nelson, kde měl strávit šest měsíců sledováním vlivu prostředí na svoji osobu a místní faunu. Měl zjistit, co člověk v těchto extrémních podmínkách dokáže vydržet. Stanici založili bez státní podpory v roce 1989 Jaroslav Pavlíček s Janem Pávkem. Stuchlík tam přijel v září roku 1992. Samotu na ostrově si zpočátku užíval. Psal dopisy, fotil, namlouval kazety. Díky dohodě s Berounským deníkem (tehdy ještě Berounskem) byly jeho zprávy z pobytu pravidelně zveřejňovány v novinách.
Podmínky na ostrově skutečně neměl jednoduché, například proto, že směl spotřebovat pouhý litr nafty denně. Jednou měl nehodu s gumovým člunem, když se dostal do neklidných vln a moře ho vymrštilo na břeh. Ale byl jen málo poraněný a zotavil se na ruské základně. Pak slepil svoje plavidlo a vrátil se na stanici. V prosinci k němu nečekaně přibyl o polovinu mladší (21letý) Kamil Suchánek z Moravy. Suchánek ho měl původně vystřídat, ale Stuchlík se rozhodl zůstat. Na stanici byli najednou dva muži, kteří oba počítali s tím, že tam budou sami. Navíc muži velice rozdílní – různého věku, zájmů, mentality i zkušeností. Zezačátku spolu pracovali na dobudování České antarktické stanice. Na kánoi si zvládli dovézt 200litrový sud s naftou z ostrova Krále Jiřího. Po čase ale došlo ke konfliktům. V důsledku toho si rozdělili zásoby, čas trávil každý sám a kolikrát jeden o druhém několik dní nic nevěděl. To, že se jeden druhému rychle vzdálili, přestože se snažili o vzájemnou toleranci, je zřejmé z jejich deníků.
Záhadné zmizení
Koncem dubna 1993 od obou polárníků přestaly chodit zprávy. Zakladatelé se na stanici vydali a zjistili, že oba muži zmizeli. Zůstaly tam ale všechny jejich osobní věci. Do pátrání se zapojily i okolní stanice jiných států. Z deníků vyplynulo, že uprostřed dubna muži pobývali na ruské stanici a řešili, co dál. Neměli dost jídla ani paliva, a tak uvažovali, že několik měsíců stráví u Rusů. Ti s tím souhlasili. Češi se však nemohli dohodnout. Stuchlík chtěl ze základny co nejdříve odejít, Suchánek chtěl o této možnosti nejdříve informovat Pavlíčka. Později se objevili také na polské a brazilské stanici. Se zásobami jídla se vraceli na stanici korejskou, kde měli schované plavidlo. Když 14. května 1993 odpluli na člunu z korejské stanice, byli viděni naposledy, a to asi 12 km od pobřeží. Předpokládá se, že utonuli v ledové vodě.
Stuchlík měl letenku na 9. února, ale rozhodl se odletět až v březnu dalšího roku z Karakasu. Těšil se, že procestuje celé západní pobřeží Jižní Ameriky. Toho už se ale nedočkal. Vedoucí českého antarktického programu Jaroslav Pavlíček se odmítal k celé věci vyjadřovat. Obsah jeho závěrečné zprávy nekorespondoval s tím, co oba muži psali svým známým. Nepochodili u něj ani redaktoři. Celé kauze se s vervou věnoval berounský publicista a Stuchlíkův přítel Rudolf Kadeřábek, který pravidelně všechny nové informace a úvahy zveřejňoval v Berounském deníku, a to ještě v září 1994. Kadeřábek obdržel od Stuchlíka množství dopisů a namluvených mikrokazet a k dispozici měl i Pavlíčkovu cestovní zprávu, která byla zanechána na obecním úřadě na Mořině. Kadeřábek se pak opakovaně snažil s Jaroslavem Pavlíčkem sejít a udělat ve věci jasno, ale nepomohl mu k tomu ani otevřený dopis. Zarazilo ho také, že Pavlíček ve zprávě uvedl, že chování obou polárníků bylo ovlivněno korespondencí zvenčí, jako kdyby povzbuzující dopisy od přátel a známých z celého světa mohly za Stuchlíkovo zmizení. Ve zprávě se dále uvádí, že „zprávy, které posílali domů, odporují skutečnostem“, „plánovali stavbu katamaranu na cestu do Jižní Ameriky a jakési ostrovy obydlené černochy“, „autokritičnost se snižovala“, „vzájemná podezíravost“, „nejméně 6x došlo k ohrožení života snížením pudu sebezáchovy“.
Křížek z Velehradu
V roce 1997 byl Stuchlík prohlášen za mrtvého. Na skále u polské antarktické stanice byla umístěna pamětní deska, kterou vyrobili a osadili polští polárníci. Vyrobili také symbolický dřevěný katafalk se jmény obou zmizelých Čechů, který byl spuštěn na vodu při symbolickém námořním pohřbu. Při improvizované mši četl z Bible lékař polské výpravy.
Nedaleko chilské stanice Frei, zhruba v místech, kde polárníci pravděpodobně zahynuli, stojí bronzový kříž. Za pomoci rodičů Kamila Suchánka ho zhotovil sochař Otmar Oliva z Velehradu, světově uznávaný umělec, jehož nejvýznamnější prací je výzdoba kaple Jana Pavla II. Kříž symbolizuje rozervaný kruh života, ve středu je modrý průhled na nebe. V základu jsou symboly Čech a Moravy ve formě erbovních štítků a mušliček. Na místo ho po různých peripetiích dovezl otec Kamila Suchánka. S instalací pomáhali zástupci okolních stanic.
V roce 2003 proběhla tiskem zpráva, že Stuchlík žije a byl viděn v Berouně, což se nakonec ukázalo jako fáma. Tiskem také několikrát prolétla fotografie z pobytu na stanici, na které má být Kamil Suchánek s Miroslavem Stuchlíkem. Na fotografii však není Stuchlík, nýbrž neznámý člověk.
Autor: Iva Stluková
