S výtvarnicí Petrou Braunovou o ilustrování knih, psaní i pátrání v historii žebráckého rodu Volmanů – 1. část

Petra Braunová, rodačka ze Záluží, je výtvarnice, ilustrátorka a začínající spisovatelka. Též se zabývá historií a genealogií. Není divu, neboť je potomkem majitelů významné regionální firmy, jejíž historii se v současnosti věnuje. A nejen tomu. Petru Braunovou můžete najít na internetu pod názvem PetArta nebo i potkat ve stánku s jejími výrobky na dobových či jiných trzích. A protože právě vyšel druhý díl publikace pro děti Abecedou za přírodou, kterou ilustruje, požádali jsme ji o rozhovor.

Jak jsem se zmínila, spolupracuješ na velkém vzdělávacím projektu pro děti s názvem Abecedou za přírodou. Nyní vyšel už druhý díl a opět s tvými ilustracemi. Představíš knihu našim čtenářům? Pro jak staré děti je určena? Co jim přináší? A jak ses vlastně k projektu dostala?

Projekt Abecedou za přírodou je moje srdcová záležitost. Nejen, že mi umožnil začít se skutečně tvorbou živit, ale také jsem díky němu poznala spoustu fajn lidí, navázala nová přátelství a hlavně nasbírala hodně zkušeností.

Všecko začalo už dávno před lety, když mě s nápadem na dětskou knihu o přírodě oslovila kamarádka Stáňa (tehdy ještě Šmídová) Šejblová. Měly jsme spoustu elánu a nápadů, ale tak nějak jsme je neuměly zrealizovat. Pak se naše cesty rozešly, obě jsme si zkusily žít na čas v cizině, založily jsme rodiny, nabíraly zkušenosti a Stáňa se odstěhovala daleko od našeho rodiště na hájovnu. Pokaždé, když jsme se potkaly, jsme si slibovaly, že se na knížku vrhneme, a několikrát jsme i pár nápadů hodily na papír, jenže ani jedna nevěděla, jak dál postupovat, a sen o knize se zdál nedostupný.

Zlom nastal až v roce 2019, kdy Stáňa oslovila skvělou grafičku Míšu Slezákovou, jestli by nám pomohla. Dneska už se mi to zdá až osudové, protože právě Míša byla ten chybějící dílek skládanky, který všechno rozjel. To ona vymyslela konečnou podobu knihy, protože sazbu publikací pro děti dobře znala ze své praxe. Dokonce doplnila mé obrázky svými, protože i ona je mimo jiné výborná ilustrátorka – ty grafické malé obrázky u iniciálek jsou její.

Náš tým byl na světě a během několika měsíců se nám podařilo dát dohromady „jedničku“. Vzájemně jsme si radily, dílo ladily a vylepšovaly a společnou práci skutečně užívaly. Mnohdy to bylo samozřejmě náročné, navíc jsem se také musela věnovat tehdy roční dcerce. Jakmile však bylo hotovo, začalo se nám se Stáňou a Míšou po sobě stýskat. Proto jsme se rozhodly s knihou neskončit a pokračovat v projektu dál. V současnosti už kromě knih máme na kontě pracovní sešit, pexeso, nálepkové sešity a mnoho dalšího. Každý rok také vymýšlíme velký rodinný kalendář, který se dá používat i jako didaktická pomůcka a je opět plný nálepek a tvoření.

Co se týče obsahu obou knih, jedná se o takový mix pro děti asi od tří do devíti let, ale řekla bych, že může zaujmout i mladší, a naopak i starší děti, protože je tam spousta obrázků a zajímavostí, které, troufám si říct, neznají ani dospělí. Vše, jak název napovídá, je zastřešeno abecedou. Pod každým písmenkem najdete básničku, příběh s poučením, tvoření, spojovačky, kvízy, náměty na hry a různá pojednání o určitých tématech, vše o české přírodě. Chtěly jsme dětem představit naši přírodu reálně, aby poznaly její krásy a zvláštnosti. A šlo nám i o to, aby se nad knihou zabavila celá rodina a její členové mohli trávit čas společně.

Stáňa si na textech dala opravdu záležet, a dokonce většinu detailů konzultovala s odborníky, aby se nedopustila nějakých nepřesností. Přes všecku tu obrovskou tíhu zodpovědnosti za tisk a finanční stránku věci Stáňa neslevila ze svých nároků a vypiplala každé slovo k dokonalosti. Jsem jí za to nesmírně vděčná, protože na dílo můžu být opravdu hrdá. Věřím, že se jí podařilo do knih dát kus srdce, její dobré nálady a nakažlivého smíchu, který všichni, co Stáňu kdy mohli potkat, velmi dobře znají.

Jak se postupuje, když ilustruješ skutečné věci – rostliny, živočichy, přírodní úkazy? Přestože nepíšeš odborný text, musíš si jako ilustrátorka něco nastudovat? Jak moc usiluješ o realistický vzhled obrázku? Jakými postupy a technikami pracuješ, čili jak se zrodí tvůj brouček či list stromu?

Ono se to liší podle zakázek a zadavatele. V současné době ilustruji také pracovní sešity angličtiny pro 1. – 5. ročník, a tam po mně chtějí naprosto jiný styl, než jaký jsem dělala pro Abecedou za přírodou. Veškerá kresba probíhá v grafických programech a papíru se vůbec nedotknu. Na druhou stranu mám celkem volnou ruku, a pokud se držím zadání, mohu obrázkům vdechnout život tak, jak mi to vyhovuje.

Pro práci na této zakázce mi ale léta malování co nejreálnějších zvířat byla trochu na obtíž, protože se mi hůře přecházelo na jinou stylizaci, jak klient vyžadoval. Nakonec jsme se ale s paní redaktorkou sladily na stejnou notu a já zvládnu přecházet ze stylu do stylu podle potřeby, v čemž mi také pomáhají různé techniky.

Zvířata, rostliny a krajinky pro Abecedou proto ráda začínám na papíře akvarelovými pastelkami či vodovkami. Ačkoliv dnes už různé programy dokáží štětec nasimulovat, tak nějak mi v tom cosi schází. Takto načaté obrázky, které by sice byly hezké na zdi, ale nejsou vhodné pro tisk, pak naskenuji a dodělávám v programu za pomoci grafického tabletu. U některých zvířat dokonce skládám chlupy jeden za druhým nebo někde „lepím“ jednotlivá stébla trávy. Dělaly jsme si z toho se Stáňou legraci, když bylo zrovna práce nad hlavu, že jen co zavřu oči, vidím chlupy :-).

Odborná část věci zpravidla závisí na autorovi (případně redaktorovi). Je třeba, aby zadal, co přesně potřebuje, a já pak musím splnit požadavky. Pro Abecedou za přírodou mi Stáňa dává zadání někdy volnější, třeba namaluj spícího jezevce nebo jestřába v letu. Jindy je zas mnohem konkrétnější, protože potřebuje vzhledem k textu vyzdvihnout některý detail, který má být na obrázku vidět. Třeba mi pro inspiraci pošle fotku zvířete či rostliny v určité póze, co mám namalovat, a pak případně ladíme výsledek, jako u některých ryb barvu apod. Naposledy mi dala zabrat hlavně s kalendářem na rok 2023, kde jsou vždy v každém měsíci dva kmeny stromů, se kterými se děti seznamují. Už samo o sobě nakreslit kůru tak, aby byla poznat, bylo náročné, ale pak nastalo upravování. Když už jsem si myslela, že bude hotovo, obrázky prošel ještě znalec stromů a dřeva a musela jsem půlku dělat znovu. Vždycky se na oko rozčiluju, že to předělávat nechci, a ať mě Stáňa nechá, ale je to takové naše škádlení, protože i když mě to předělávání skutečně nebaví, i já sama jsem pak ráda, když máme vše v pořádku. Je to pro mě výzva, namalovat něco, na co bych si sama běžně netroufla. Nakonec se ta příroda odráží i v mé další tvorbě a jsem ráda, že mám leccos z Abecedy natrénováno.

Jsi nejen ilustrátorka, ale věnuješ se i dalším výtvarným technikám. Můžeš čtenářům představit svoji práci? Kde si třeba mohou zakoupit tvé výrobky?

Někdy mám pocit, že dělám od všeho kousek :-). Ráda pracuji s přírodními materiály a papírem. Odmalička jsem si ráda kreslila a mamka věděla, že mi stačí dát tužku a papír, a na pár hodin o mně nikdo nevěděl. Pamatuju si, že jsem jednou k Vánocům dostala blok a fixy a celé svátky jsem byla zalezlá v koutku za křeslem a kreslila a kreslila, dokud nebyl blok plný obrázků. V době, kdy jsem chodila na Střední pedagogickou školu do Berouna, jsem malovala na kamínky, které se pak na trzích prodávaly. Výtěžek šel ve prospěch dobročinného spolku Lomikámen, jemuž se podařilo vybudovat Jinou kávu v berounských kasárnách naproti knihovně. Tehdy jsme tím projektem s přáteli všichni žili a jsem moc ráda, že se ho podařilo dotáhnout do konce. Po letech mě pak napadlo, jelikož byl o kamínky opravdu zájem, že bych je mohla zkusit prodávat znovu. Jenže potom se na Facebooku objevila aktivita putovních kamínků, což je podle mě krásný nápad a moc mu fandím, jen ty kamínky si najednou každý pomaloval sám. Myslela jsem si, že ty moje už nikdo chtít nebude. Pár zbylých jsem vzala na jeden trh, jen aby se zaplnil stůl, a světe div se, skoro všecky se prodaly. A tak pokračuji a kudy chodím, tudy sbírám oblázky, a jelikož zvířata se mi vryla pod kůži, nejčastěji teď maluji sovičky, lišky, mývaly apod.

Další technikou, která mě v posledních letech uchvátila, je vypalování do dřeva. Vypalovačku jsem si objednala jen tak, že to zkusím, a asi rok mi ležela netknutá ve skříni. Můj partner pracuje se dřevem, a když mu jednou zbyl nějaký větší odřezek desky, zabavila jsem ji a zkusila, jak mi to vypalování půjde. A ono mě přímo pohltilo. Líbí se mi, že je to vlastně dost omezující technika a člověk tak musí tvořit úplně jinak, než když kreslí tužkou na papír. Právě to mě vede úplně jinam, než bych hlavou vymýšlela. Některé obrazy pak ještě doladím akrylovými barvami, které nanáším tak, aby tvořily 3D efekt.

Jednou jsem si v dílně vyhlédla štos prkýnek a ta mě přivedla zase k jinému nápadu. Vypálím jeden obrázek na dva kusy tak, aby navazoval libovolně z obou stran. Jsou to tedy dva obrázky v jednom. Těžko se to popisuje, takže asi nejlepší je podívat se na ukázky na mých stránkách www.petarta.cz, kde jsou představené i mé další výtvarné aktivity. Jednu bych ale přeci jen ještě vypíchla, jelikož je pro mě taky moc důležitá. Maluji také na textil, nejčastěji na trička. Dříve jsem měla nějaká namalovaná a prodávala je na stánku, avšak nakonec jsem přešla k obrázkům na zakázku. Zákazníci už si na mě vymysleli leccos. Vždycky je to obrovská výzva a také možnost zkusit si namalovat něco, co by mě samotnou ani nenapadlo. Namátkou vzpomenu třeba na velorex, který mi zabral několik hodin práce, ale výsledek stál za to. Většinu obrazů, jež jsem ztvárnila na textil, můžete vidět také na mé Facebookové stránce Petarta nebo na Instagramu @petarta422. Všechno, co dělám, je možné objednat si i na přání s vlastním motivem.

Aut, motorek a kol jsem namalovala už pěknou řádku a jistě mě ještě spousta čeká, ale přeci jen mám radši trochu poetičtější náměty. Před několika lety jsem navázala spolupráci s kamarádkou Alenou Skuhrovcovou, která šije oblečení pod značkou Kramája a má obchůdek v Hořovicích. Na její krásné sukně, šaty, mikiny a další kousky s originálním střihem maluji moc ráda. Ladíme společně každý detail a snažíme se vyjít zákaznicím vstříc, když si řeknou třeba o určité barvy obrázku nebo vlastní námět. Kramája je další dobrá duše, která mě v životě potkala.

Původně jsi vystudovala pedagogickou školu v Berouně a poté byla zaměstnaná v kanceláři. V současné době jsi však výtvarnicí na volné noze. Jaká to byla cesta? Bylo to těžké rozhodnutí? Či se to tak nějak stalo? Nebo jsi už na škole věděla, že takhle to jednou chceš?

Cesta to byla opravdu dlouhá a vlastně na ní pořád jsem. Život je přeci změna a těžko se dá říci, že u něčeho zůstanu, když se vše kolem i já neustále mění. Ve škole jsem měla velké sny, ale byla jsem hodně naivní a jaksi „nedopečená.“ Proto jsem nakonec nastoupila na oddělení logistiky a skladování. Let v kanceláři ale nelituji, ze zkušeností tam nasbíraných neustále čerpám, ačkoli vím, že už bych se tam nechtěla vracet. V zaměstnání jsem také poznala spoustu přátel a navázala užitečné kontakty. Musela jsem podle všeho tak nějak uzrát, stejně jako svět a technika kolem. Před lety bych například neměla takové možnosti jako dnes. Projekt Abecedou za přírodou i komunikace kolem mé další práce vlastně probíhá čistě on-line na dálku. Dnešní doba umožňuje propojit lidi z různých koutů Země, kteří by jinak neměli šanci spolupracovat. Můžu dostat takové zakázky, které by se ke mně jinak nedostaly, a to je naprosto úžasné. Není nad to, když se technika využívá dobrým způsobem.

K přechodu na volnou nohu jsem došla vlastně postupně, jak jsem se měnila uvnitř. K viditelným krokům mě ovšem musely dovést vnější okolnosti a ty nebyly vždycky zrovna příjemné. Při zpětném pohledu ale můžu říci, že jsem ty „facky“ osudu opravdu potřebovala.

Pracovat na sebe mi vlastně vyšlo až napodruhé. Poprvé jsem ale ještě nebyla, jak se říká, dost pevná v kramflecích. Měla jsem takový strach, že mi nedovolil uvolnit se, proto také moje první podnikání s dárkovým balením velmi rychle vzalo za své, ačkoli si dodnes myslím, že to nebyl špatný nápad. Byla jsem jak zakletá všemi obavami a větami, jež kolikrát už sami opakujeme a ani nevíme proč, a tím si hatíme veškeré možnosti na změnu k lepšímu, jako že není práce, že se neuživím, že nemám neprůstřelný plán, že nejsem dost připravená apod. Až když mě práce v kanceláři a vztahy na pracovišti vyčerpávaly a ubíjely, že se mi dělalo fyzicky zle, řekla jsem dost. Věta: „Všude je něco,“ pro mě prostě odteď neplatí, a když se nenajde pracovní místo, kde se budu cítit dobře, vytvořím si své vlastní. Teprve tehdy jsem se odvážila vymanit se z toho zakletí.

Opět jsem v té době měla štěstí na lidi a potkala manžele Genzerovy z Dílny Končiny, kteří si doma vybudovali malou rodinnou firmu s koženými výrobky. Dostala jsem od nich pár rad do života a moc mě podpořili. Viděla jsem, že jde pracovat s radostí a po svém. A tak jsem se konečně odvážila. Bylo to jako vyskočit z letadla a důvěřovat padáku, že se opravdu otevře. I tak mi trvalo několik měsíců, abych přišla na to, co vlastně dělat a dát o sobě světu vědět. Samozřejmě jsem párkrát šlápla vedle, ale už jsem to brala jen jako nutnou zkušenost, abych věděla, kudy cesta nevede. Paradoxně nejvíc možností přišlo, když jsem byla čerstvě na rodičovské, a tak jsem práci musela dost omezovat. To však jistě také mělo svůj smysl, a vedlo mě zase zajímavějšími směry.

Na jedno úskalí práce na volné noze a z domu jsem ale přeci jen narazila. Uzavřela jsem se ve své pracovně, a nakonec jsem za celý den viděla jen odpoledne rodinu. A to pak člověk časem tak nějak ustrne na místě, dojde mu dech a pak i inspirace. I proto jsem se rozhodla, že bych ráda jeden až dva dny v týdnu pracovala někde mimo domov. Otevřela jsem se novým možnostem a ty přišly. Od září pracuji pro organizaci Dementia. Každé úterý mě najdete v kavárně Včera v Hořovicích, kde v našem centru provádím aktivizaci seniorů. Takhle popsané to zní velmi odborně, ale ve skutečnosti je to jednoduše příjemné místo, kde společně s klienty a některými pečujícími trávíme čas aktivitami jako je trénováním paměti, různé tvoření, ruční práce, stolní hry, lehké procvičení těla a někdy prostě jen vzpomínáme a povídáme si o životě či o tom, co každého baví. Na první pohled to tedy vypadá, že si jen hraji, ale práce je to zodpovědná a duševně náročná. Učí mě hlavně pokoře a trpělivosti. Je radost vidět, že klienti přichází s úsměvem, těší se na společné chvíle, na program, který jsem pro ně připravila, a odchází v příjemném rozpoložení. A ráda bych upozornila, že centrum stále přijímá nové klienty, takže pokud máte zájem či o někom, kdo by mezi nás rád přišel, víte, další informace najdete na stránce www.dementia.cz nebo napište na horovice@dementia.cz.

Petro, s tebou je spojeno mnoho zajímavých témat a věnuješ se mnoha činnostem. Kromě výtvarné činnosti jsi i začínající spisovatelkou. Ale než se dostaneme k tomuto tématu, ráda bych se nejdříve zastavila u tvé rodinné historie, která je velmi poutavá. V rodu Volmanů, ze kterého pocházíš, není nouze o zajímavé osobnosti ani silné lidské osudy.

Ještě bych ráda uvedla, že původně jsem žádný záměr být spisovatelkou neměla. Na psaní knihy jsem si netroufala, maximálně tak na utřídění a sepsání nalezených informací, tak jako jsem to kdysi zpracovala do ročníkové práce na střední škole pod vedením paní prof. Mgr. Marie Garkischové. Paní profesorka mi velice pomohla a podpořila mě, takže ročníková práce měla smysl a úroveň a vlastně odstartovala celý kolotoč na téma Volman. Manžel paní profesorky, tehdejší ředitel berounského archivu Mgr. Miloš Garkisch, také velmi pomohl a moje ročníková práce vyšla v publikaci Minulostí Berounska. Manželé Garkischovi jsou další dobří lidé, které jsem měla to štěstí potkat a dodnes jsme v kontaktu.

V posledních letech mi ale vrtalo hlavou, že ta ročníková práce, ačkoliv ve své době a na můj věk byla jedinečná, je pro dnešek nedokonalá. Do rukou se mi dostaly další podklady a příběh rodu Volman se více poodhalil. Znovu mě ale musel do činnosti někdo pošťouchnout a tentokrát to byl kastelán z hradů Točníku a Žebráku pan Petr Zemánek, který mě nakazil svým nadšením, a pořád mi opakoval, že by bylo škoda to téma nechat ležet ladem. Přesto jsem si říkala, že by si text přečetlo jen pár příznivců historie a že aby byl zajímavější, dal by se proložit třeba povídkami nebo úryvky situací ve stylu – jak to asi mohlo být. Oslovila jsem dokonce pana Otomara Dvořáka, jestli by byl ochotný ty románové části napsat, a souhlasil, že se na to zkusí podívat. Nakonec všecko dopadlo jinak.

Psaní mě vlastně také bavilo vždycky, ale tak nějak jsem na to pozapomněla. Když na jaře v roce 2020 přišly události spojené s covidem, musím říct, že to byla opět špatná věc, která mi přinesla mnoho dobrého. Najednou jsem snad poprvé za mnoho let měla prázdný diář a celý den jsem vlastně nic a nikam nemusela. Řekla jsem si, že si to volno naplno užiju, takže jsem první výzvu zapsat se do kurzu tvůrčího psaní, na kterou jsem narazila na Facebooku, odmítla. Jenže nakonec mi to nedalo a ke korespondenčnímu kurzu pana Richarda Skolka jsem se přidala. A opět jako by mě něco pohltilo. Na každé zadané cvičení jsem se těšila a ve psaní jsem se našla. Ale nemyslete si, že nás pan Skolek nějak vychvaloval. Naopak, vůbec se s námi nepáral. Je to velmi náročný lektor a musím uznat, že jeho kritika byla vždy na místě. Vymýšlí zajímavá zadání a člověk se z jeho kurzů opravdu mnohé naučí. Hlavně to, že psaní chce cvik a velkou míru píle, pokory a zdravého rozumu. Proto bych jeho kurzy každému, koho psát baví, doporučila.

Tedy až během kurzu psaní se ve mně začal rodit nápad, že bych vlastně mohla rodinnou historii sepsat sama jako román, aby byla čtivá i pro širší než odbornou veřejnost.

Díky možnostem, které nabízí digitalizované matriky a kroniky, mám možnost dopátrat se mnoha dalších střípků do skládačky a pochopit tak osudy předků v širším kontextu. Jen mi ta práce pořád rostla (a dosud roste) pod rukama, protože skoro pokaždé, když jsem na někoho z rodiny narazila, zjistila jsem, že byl ve své době významná osobnost, co všecko dělal a dokázal. Až mi při tom objemu zápisků a zkoumání někdy bylo trochu líto, že moji předci nebyli jen obyčejní. Dělám si legraci, protože právě díky tomu, že to byli výjimeční lidé, o nich existuje spousta záznamů a já mám z čeho čerpat.

O historii rodu Volmanů a aktivitách, které Petra vyvíjí na poli rodinné historie, si budeme povídat příště. Pokud se zajímáte o region, jeho dějiny a osobnosti, nenechte si druhou část rozhovoru za měsíc ujít!

Autoři rozhovoru: Lada Čubová a Iva Stluková