Pedagožka Marie Štěpničková z Gymnázia J. Barranda Beroun nejen o spolupráci s knihovnou

Marie Štěpničková, pedagožka plná energie a nadšení a environmentální poradkyně při Gymnáziu Joachima Barranda, pochází z blízkých Hořovic, přičemž na našem gymnáziu pracuje již více než 24 let. Spolu se studenty navštívila naši knihovnu se záměrem navázat bližší spolupráci, která, jak doufáme, začne probíhat v roce 2022.

Jak prožíváš adventní období? Těšíš se na Vánoce?

Advent mám ráda. Ne, že bych se zpomalila, spíš naopak. Jsem tradičně připravená provést úklid a ten provedu. Čím jsem starší, tím radostněji peču – ale musí to tzv. “odsejpat”. Nejraději peču kokosové ze strojku, linecké slepované, opilé čerty, rumové koule a pracny. V letech předcovidových k mému adventu a Vánocům neodmyslitelně patřila řada vystoupení se skupinou Macechy a jejich přátelé o všech adventních víkendech a vánočních svátcích – bylo jich i 19, probíhaly na návsích, v kostelích, v hospůdkách nebo před nimi. Ve skupině zpívám a hraju na housle.

Samotné Vánoce jako takové neprožívám příliš intenzivně. Proč bych měla být o Vánocích hodnější, šťastnější nebo spokojenější než v jiné části roku? Ale ráda se o Vánocích vídám s rodinou a přáteli – přeci jen je víc času na společná setkávání. A je fakt, že se trochu zpomalím. A posezení s partnerem v klidu a pohodě u pohádky – třeba v pravé poledne – jsou okamžiky, které si střádám v paměti.

Dáváš si předsevzetí?

Ale ano, dávám. Ale už jen taková ta plnitelná (budu na sebe hodná…). Obecně se snažím o to, abych dělala jen to, co musím a umím, a co mě těší a čemu věřím. Ale někdy to jde ztuha.

Na gymnáziu působíš nejen jako učitelka matematiky a biologie, ale také jako environmentální koordinátorka…?

Vždycky říkám, že to není nadávka, ale funkce. Koordinátorkou jsem od roku 2006 – vyplynulo to z mé aprobace a osobního zájmu. Vystudovala jsem 250hodinové kvalifikační minimum a jsem za to moc ráda. Při studiu jsem potkala spoustu zajímavých kolegyň a kolegů. S některými se potkáváme dodnes. A podívala jsem se do míst, kam bych jako obyčejný návštěvník měla vstup zakázán (třeba do přípravny denního menu pro slony v ZOO Liberec).

Co je náplní práce environmentální poradkyně?

Škola nikdy nikoho k ničemu špatnému nenaváděla. Všechny výchovy (ať se jmenují jak chtějí) se odvíjejí od téhož – aktuálně a vlídně, se širokými, ale jasně stanovenými mantinely –  vést mládež k odpovědnosti k vlastnímu životu, takovému, abys mohla klidně usnout a pod své konání se podepsat. A když budeš odpovědná sama k sobě, budeš se mít dost ráda a vážit si sama sebe, nechá se podobný model přenášet dál, na děti, jejich rodiče a na ty, kteří tě chtějí slyšet. A většina by z tebe měla cítit, že tomu, co děláš, věříš. Tolik v obecné rovině tak, jak to cítím. Ale vždycky na to není síla, a pak je třeba velikánská vůle.

Environmentální koordinátorka může vnést do školy nové aktivity – třeba s plnoletými studenty dávat krev (už jsme byli společně 36x). Nebo povýšit školní výlety resp. projektové dny na intenzivní poznávačku naší přírody, historie, architektury. Zprostředkovat studentům setkávání se zajímavými lidmi nebo akcemi. Pomáháme Berounské zeleni s Alejí Talichovka. Máme dlouhodobý plán EV a na každý rok plánujeme po měsících, co by se nechalo uskutečnitale nechávám prostor i pro nenadálé a neobvyklé nabídky, které se  během školního roku naskytnou (třeba jako spolupráce s tebou, potažmo s knihovnou, o tom jsem v září ještě vůbec neuvažovala).

Jak se gymnázium, potažmo studenti angažují v této oblasti?

Jsou aktivity, které během školního roku  nabízím, a tím pádem spolupracují ti studenti, kteří spolupracovat chtějí.

Celá řada aktivit je součástí ŠVP různých předmětů, a pak jsou to aktivity plošné – např. pomáháme uklidit kus planety v rámci Dne Země, máme ucelenou řadu přednášek, např. se spolkem Prales dětem, ve všech předmětech by se měla EV objevovat jako průřezové téma – a to pak záleží na každé kolegyni/kolegovi, kterak průřezové téma uchopí, tj. aktuálně a vlídně tak, jak jsem výše uvedla.

Předpokládám, že je ti toto téma blízké. Jak dlouho se mu věnuješ a co bylo prvním impulsem?

Přírodní vědy – všechny – jsou mi blízké od dětství. Mám ráda, když je jasno – kdykoli. 1 + 1  = 10, a budeme-li  v počítat v binární soustavě, vlak přes to nejede. A zdravý pavouk bude mít také vždy čtyři páry kráčivých končetin. A pak si myslím, že by si lidé měli uvědomit, že jako živočišný druh jsme pro planetu jednoznačně postradatelní, kdežto bez hmyzu by to tu šlo do kopru velmi záhy.

Odráží se toto tvé zaměření nějak i ve tvém osobním životě?

Přírodní vědy jsou moje doména od dětství. I proto jsem vystudovala matematiku a biologii. A přímo v osobním životě? Mám zahradu – práce na ní je neobyčejný relax. Žádná posilovna ani jiné sportovní studio nenahradí přirozený pohyb, námahu a kontakt se světem, který zahrada zprostředkovává.

Mám tři šeltie a pyrenejského horského psa – procházky s nimi vyčistí hlavu a donutí mě vyjít nebo vyběhnout ven za každého počasí (skoro :-)). Vidím s nimi, jak jde čas – na sobě i na okolní přírodě.

Jak dlouho působíš na místním gymnáziu?

Učím nepřetržitě od školního roku 1989 – 1990, na gymnáziu od školního roku 1997 – 1998. Tvrdím, že se chodím do práce už více než 30 let bavit. A myslím to vážně.

Co se od doby tvého nástupu nejvíce změnilo?

Děti jsou více sami, přes všechny technologie, které mají k dispozici. Jinak je to pořád stejné. Studenti jsou většinově plní ideálů, mají potřebu pomáhat, mají i přirozenou potřebu oponovat, někteří mají potíže s autoritami. Ale bohužel mi připadá, že jsou více nemocní – na těle i na duši.

A co by se podle tebe změnit mělo, ale neděje se to?

To je na dlouhé povídání. Já si – ve zkratce – myslím, že by stačilo si vzájemně více naslouchat.

Pozoruješ jako pedagožka vliv nových informačních technologií na pozornost a chování studentů?

Technologie umožňují dětem získávat rychle informace, které v ten okamžik nemají v hlavě. Ale bez faktů usazených ve vztazích a souvislostech je taková informace jen útržek. A dojde baterka, dojde rozum… Umožňují nám všem být v každém okamžiku fakticky s kýmkoli kdekoli. Super. Ale osobní kontakt to nenahradí. Umožňují prezentovat na blízko i na dálku vše, co chceme sdělit. Pozitivního i negativního. Zase bych se uchýlila ke zkratce: Dobrý sluha, ale zlý pán. A jestli dítě v hodině brouzdá místo se mnou v daném tématu ve virtuální realitě svého zařízení – to bude asi taky trochu moje chyba…

Kdo nebo co tě nejvíc inspiruje?

Nemám jeden vzor. Líbí se mi být s lidmi s velkým L. A je jedno, v jakém oboru, světonázoru nebo věkové kategorii právě jsou. Ale musí respektovat elementární lidskou slušnost a ovládat umění dialogu. A inspirují mě nadšení lidé, kteří dělají víc, než musí.

Knihovna získala jako sponzorský dar od Nadace Tipsport sérii knih s tematikou ekologie, urbanismu a městské mobility. Část fondu byla zapůjčena jako dlouhodobá výpůjčka gymnáziu. Stihla ses už s knihami seznámit, a pokud ano, které bys našim čtenářům doporučila?

Ano, stihla. Některé znám např. Japonské umění lesní terapie, jiné jsem prolistovala a na 2 – 3 se chystám při samostudiu o Vánocích. Osobně bych doporučila právě knihy související s lesní terapií – zmiňované Japonské umění lesní terapie (Quing Li) a Lesní terapie ve městě (C. G. Arvay). Walkable city rules (J. Speck) je pro mě příjemně srozumitelná po cizojazyčné i obsahové stránce.

A z jiné hromádky knih – sáhnete-li po jakékoliv knize Václava Cílka – neprohloupíte.

Knihovna a gymnázium se tvým prostřednictvím snaží navázat pevnější spolupráci. Vidíš v tom nějaký smysl a potenciál?

Spolupracovat s někým, kdo má zájem spolupracovat, se vždycky vyplatí 🙂

To, co knihovna nabízí (vedle knih, samozřejmě), ať už jsou to prostory pro vyplnění hluchých míst mezi koncem vyučování při čekání na začátek zájmového kroužku, kde student může strávit “plodnou chvilku”. Možnost setkat se s lidmi z různých oborů, které si vyberou sami studenti, nebo přímo pomoc ve vzdělávacím procesu, by mělo vstoupit do veřejného povědomí.

A ukázat, že knihovny (jako instituce) se v čase mění spolu s potřebami klientů, které jsou v současnosti pochopitelně jiné, než v konci minulého století (to zní strašně, ale je to tak). A zase jsou to mladí lidé ve vedení knihoven, kteří mají zájem změny realizovat! A za to, Míšo, tobě, za klienty z Berouna a okolí, velký dík.

A kdybych měla přání? Asi bych byla moc ráda, kdyby přestalo platit: Člověk se jediný z celého tvorstva umí smát, ačkoliv k tomu má nejméně důvodů… (Mark Twain)

A na závěr již tradiční otázka – jaké tři knihy by sis s sebou vzala na opuštěný ostrov?

Pána prstenů, Malého prince a Atlas fauny České republiky 🙂

Autor rozhovoru: Michaela Škeříková