Hudební svět Mgr. Karoliny Froňkové

Z vily do vily aneb Čtení v Talichově údolí a videosoutěž Hudbou životem – to jsou projekty, které u příležitosti roku Václava Talicha uspořádala knihovna ve spolupráci s městem Beroun a se zapsaným ústavem Talichovo Berounsko, jehož ředitelkou je od května 2023 Mgr. Karolina Froňková. Kromě toho, že zajišťuje Mezinárodní hudební festival Talichův Beroun je Karolina také autorkou knihy Talichův Beroun: 40 let festivalu, členkou Komise pro kulturu a kulturní dotace města Beroun, altsaxofonistkou a vokalistkou kapely La Fanka, lektorkou angličtiny a francouzštiny a maminkou dvou malých dětí.

Karolino, děkujeme, že sis udělala čas na rozhovor do našeho knihovnického zpravodaje. Vzpomeneš si, kdo tě přivedl k hudbě? 

K hudbě mě přivedli rodiče a vlastně i Talichův Beroun, který jsme společně navštěvovali pravidelně od mých osmi let. Mám tak s festivalem propojení už opravdu od mala. Máma pracovala v České spořitelně, a jelikož to byl tehdejší partner festivalu, dostávala volňásky. I když už pak lístky nedostávala, na koncerty jsme chodili nadále a vnímali jsme ho jako kontakt s kvalitní hudbou v Berouně. Soubory mě hodně inspirovaly a motivovaly, sama jsem začala hrát na klarinet a chodila do místní ZUŠ, která díky jejímu tehdejšímu řediteli Jiřímu Šimáčkovi dodnes nese jméno Václava Talicha. Plánovala jsem i studium na konzervatoři, ale nevzali mě, což zpětně hodnotím, že je vlastně dobře. 

Místo konzervatoře jsi nakonec zvolila jaký obor? 

Vystudovala jsem Katedru hudební kultury na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde jsem se věnovala také angličtině a francouzštině. Absolvovala jsem diplomovou prací na téma čtvrtstoletí hudebního festivalu Talichův Beroun. 

Jak a kdy se z věrné posluchačky festivalu Talichův Beroun stala nedílná součást jeho organizačního týmu? 

Psaní diplomky jsem brala hodně zodpovědně a to zaujalo tehdejší organizátory festivalu. Kontaktovali mě, zda bych se nechtěla do organizace více zapojit, protože o festivalu mám teď velký přehled. A tak jsem se stala členkou festivalového výboru. Postupem času přišel nápad pana Kůse diplomku více rozpracovat a vydat ji knižně, což se nakonec ukázalo jako velmi náročná práce. Intenzivně jsem na ní pracovala přes rok a půl a postupně jsem pronikala do všech místních institucí, byla jsem více vidět… V okamžiku, kdy má předchůdkyně – paní Králová – rezignovala, jsem nastoupila na místo ředitelky. Byla to taková přirozená cesta, která měla svůj logický vývoj. Po napsání knihy jsem si myslela, že si konečně odpočinu… No, nestalo se… (smích)

Nastoupit do takové funkce zrovna u příležitosti Roku Václava Talicha – to je téměř osudové. Jaká je náplň tvé práce a jaké máš vize do budoucna? 

Chtěla bych zmínit, že hlavní náplní Talichova Berounska z. ú. je zajišťovat pořádání a hladký průběh Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun a pečovat o jméno Václava Talicha, což bylo letos velmi aktuální. Ale to zdaleka není vše –⁠ věnujeme se také publikační a výstavní činnosti, pořádání workshopů a besed pro studenty, spolupráci se školami a mladými lidmi. Studenti začali mnohem více navštěvovat koncerty a ve spolupráci s knihovnou se letos podařilo uskutečnit kytarový workshop pro 9. A z Jungmannovy ZŠ. 

Do budoucna plánujeme mít širší záběr i mimo Beroun a zároveň se více zaměřit na osobnosti regionu, což je mimochodem pole, kde se rýsuje další spolupráce s knihovnou. Příští rok chceme v rámci Roku české hudby připomenout jména jako zapomenutý berounský občas Ivo Křižan a významné hudební osobnosti regionu jako jsou Jan Leopold Zvonař či Jan Schneeweiss. Abychom naplnili i fakt, že je Talichův Beroun mezinárodní festival, navázali jsme spolupráci se Slovinskem a vytvořili partnerství s Mezinárodním hudebním festivalem v Goslaru. 

Máš vedle pracovních povinností ještě čas si někdy zahrát na saxofon? Pro jaké posluchače je tvá kapela La Fanka? 

Ano, abych se ze všeho nezbláznila, potřebuji hraní jako nutné odreagování. U nás v kapele hraju na altsaxofon a zpívám vokály. Jinak si myslím, že naše hudba se líbí leckomu. Hrajeme funky crossover, máme vlastní tvorbu, ale hrajeme i covery známých hitů. Já se nebráním jakýmkoliv žánrům, ale mám jedno kritérium, aby ta hudba byla dobrá. Od klasické hudby až po dobrou dechovku – třeba balkánskou. 

Kdo patří mezi tvé oblíbené interprety? 

Mám hodně ráda funky, takže má nejoblíbenější kapela je určitě J.A.R., jejich hudba ve mně pořád rezonuje, i když je to úplně jinde než Talichův Beroun. Na dobré funky si ráda zajedu i do Prahy (Lucerna, Akropolis), protože to mi v Berouně bohužel chybí. Mezi mé oblíbence patří Maceo Parker a jako pro ženu –⁠ saxofonistku –⁠ stoprocentně Candy Dulfer. 

Kromě kvalitního funky – je ještě něco, co podle tebe na berounské hudební scéně chybí?  

Z hlediska klasické hudby v kombinaci s Klubem přátel hudby si myslím, že je nabídka dostačující, ale chybí zde něco pro mou generaci. Neříkám, že nutně funky. Všichni jezdíme stále do Prahy, přitom bychom si zašli rádi na dobrý koncert tady. Dělají se tu zajímavé koncerty, ale možná by stálo za to lépe zmapovat publikum, které se tu vlivem výstavby nových bytů dost proměňuje. Stále mi tu chybí pořádný hudební klub s kapacitou okolo 150 lidí. Pro kapely není tak jednoduché si v Berouně zahrát, většina existujících klubů je dost malá a spousta z míst, kde se hraje, nemají potřebné zázemí ani vybavení.

Kdo tě v životě nejvíce inspiruje?
Od funky se asi vrátíme zpět k Václavu Talichovi. Během letošního roku Václava Talicha, kdy jsem tímto tématem intenzivně žila, jsem si uvědomila, že mám s Václavem Talichem něco společného (zmínil to i Petr Kadlec během jedné z letošních besed). Je to touha po perfekcionismu, dělat věci naplno, někdy na úkor jiných věcí jako třeba u mě rodina, děti a domácnost. Čím víc Talicha poznávám, tím víc mě inspiruje. On po velkém vypětí dokázal na 3 týdny vzít batoh a jít se projít – toto umění vypnout bych se od něj měla ještě naučit…

Knihu Talichův Beroun: 40 let festivalu máme samozřejmě i u nás ve fondu. Proč by si ji měli naši čtenáři určitě půjčit? 

Dílo mapuje Václava Talicha a jeho život, především vazby na Beroun. Jsou zde unikátní záběry vily, jeho osobní život, zájmy, co měl rád, smutný závěr života a také aktivity, které se pořádaly po jeho smrti. Takto komplexně to zatím zmapováno nikde nebylo. Ráda bych vyzdvihla, že co se obrazové části a příloh týče, kniha je opravdu velmi pestrá. Před každou kapitolou najdete obrazy inspirované hudbou od Jiřího Vydry, je zde mnoho fotografií – např. všechny prostory, kde se kultura v těch letech odehrávala. Komukoliv z interpretů jsem knihu ukázala, tak se tam našel a zavzpomínal. Myslím, že je to pro ně velmi dojemné, až nostalgické. I má pětiletá dcera si tím občas listuje. Pro zahraniční partnery a čtenáře je zde i pasáž v angličtině – takový výcuc o festivalu. Kniha je skvělým průvodcem kulturním životem Berouna, ale překračuje i náš „berounský píseček“. Může být zajímavá opravdu pro kohokoliv, protože v ní najdete i vsuvky – vyjádření od muzikologů, ředitele Národního divadla či České filharmonie a vzpomínky lidí, kteří měli k Talichovi nějaký vztah. Je zde i kapitola Ivana Kůse mapující důležité hudební osobnosti regionu.

Talichovo Berounsko nově sídlí v budově knihovny. Jak se ti tu líbí?
Jsem moc spokojená, že tu mám své zázemí a prostor. Ráda bych do budoucna v rámci TB více spolupracovala s mladými lidmi a seniory. A na to není lepší místo, než mít kancelář vedle Klubu důchodců! A knihovna skvěle pracuje s mladými lidmi, moc se mi líbí energie, která z knihovny jde a přála jsem si s ní více spolupracovat. Škoda jen toho stavu budovy, takhle kvalitní knihovna by si určitě zasloužila i kvalitnější zázemí. Do budoucna bych chtěla spolupráci prohlubovat a nacházet nové cesty. Zatím jsme stihli od května besedu pro žáky s Jiřím Mecou, akci Z Vily do vily v Talichově údolí a videosoutěž Hudbou životem (hlasování veřejnosti probíhá až do 5. 11. 2023). A rýsují se další spolupráce!

Děkujeme! Také si vážíme naší spolupráce a těšíme se na budoucí projekty. Na závěr nezbývá naše tradiční otázka: Které tři knihy by sis s sebou vzala na opuštěný ostrov?

Tak samozřejmě mé třetí dítě, jak ji žertem nazývám – knihu o historii festivalu, o které jsme hovořili. I když je to klišé, od dětství mám moc ráda Malého prince od Exupéryho. Je pro mě takovým záchytným bodem v životě. Pro učitele jazyků a angličtináře je výborná kniha (a až taková lahůdka) Pan Kaplan má třídu rád. Přestože jsou české překlady obou knih velmi kvalitní, nejraději je čtu v originále. Tak a mám s sebou tím pádem jednu francouzskou, jednu anglickou a jednu vlastní, takže super! (smích)

Děkuji za rozhovor.

Autor rozhovoru: Bc. Zdeňka Křivancová

Fotografie: archiv Mgr. Karoliny Froňkové