Berounský textař, spisovatel a redaktor Jan Velíšek slaví životní jubileum

1. května 2021

Berounský textař, spisovatel a redaktor Jan Velíšek oslaví 28. května 70. narozeniny. Jako autor má na kontě dvě knihy vydané společně s fotografem Janem Šroubkem, jednu vlastní knihu, řadu předmluv a doslovů v knihách jiných autorů a množství písňových textů pro takové muzikanty jako je Jan Spálený, Gabriela Vermelho, Irena Zlámalová či Vladimír Čáp. Dlouhá léta pracoval v nakladatelství a v oblasti reklamy. Snad právě proto je mistrem spíše kratších textů. Jak začala a kudy se ubírala jeho textařská kariéra? 

Vezměme to úplně od začátku. Kdy se u vás začalo projevovat spisovatelské nebo chcete-li textařské nadání?

Nejprve se u mě začaly projevovat vlohy gramatické, Jako předškolák jsem se kdysi zeptal maminky, co je to kabina. Na její odpověď, že je to takový pokojíček na lodi, jsem prý namítl: „Ale to není možný, vždyť pokojíček je chlapeček a kabina holčička!“ Rodiče, oba pedagozi, zajásali. Zřejmě už ve mně viděli budoucího Dobrovského, či aspoň Vášu s Trávníčkem. Jako mnohokrát potom jsem jejich očekávání nesplnil tak docela.

Ale i sloh mi šel ve škole dobře – dostával jsem z něj pravidelně zcela opačné známky než z úpravy a krasopisu. Textařinu jsem si, tak jako mnoho jiných, začal osvojovat až v pubertě v naději, že získám komparativní výhody u spolužaček in eroticis.

Váš první zveřejněný text vyšel roku 1968 ve školním časopise berounského gymnázia. Měl jste už tehdy představu o své budoucí profesi? A figurovala v ní už tehdy literatura?

V deseti jsem chtěl být potápěčem (začal jsem tehdy závodně plavat), ve třinácti ošetřovatelem v ZOO (moc se mi líbila moje učitelka biologie paní Květoňová). Moji touhu stát se novinářem rázně utnula nepřátelská pomoc přátelských armád. Pak jsem se seznámil s pár berounskými kumštýři a chtěl být kunsthistorikem. Nějak to dopadlo všechno jinak.

Ale abych odpověděl na Vaši otázku: literatura figurovala částečně v posledních dvou předsevzetích – a nakonec jsem se k ní po pár peripetiích dostal.

Píšete texty pro řadu muzikantů. Jak dojde k takové spolupráci? Jan Spálený například někde uvedl, že Váš text k písni Mé múze je původně dopis od posluchače rozhlasového pořadu, který uváděl. Je to pravda?

K takové spolupráci dochází nejrůznějším způsobem, ale nejčastěji v hospodě. S Honzou Spáleným jsme dokonce jednu písničku, šlo o Rande, dodělávali dokonce telefonicky. On seděl někde u baru v Praze nebo v Pyšelích, já v pizzerii Domino na Závodí. Tak se zrodily oba refrény. A nejsou špatné, ne?

Jinak nám medvědářům nemůžete taky všechno věřit. Z toho, co Honza říkal, je pravda jenom to, že uváděl rozhlasový pořad. Ve skutečnosti jsme se potkali na koncertu v tehdejším berounském klubu Homolka. Já neměl brejle a spletl jsem si ho s dnes už zvěčnělým kamarádem Honzou Živcem. Pozdravil jsem ho „Ahoj, Honzo!“ On mi odpověděl, a tak jsme si začali celkem přirozeně tykat.  Podruhé jsem ho viděl na dalším koncertu ASPM Na Rozvědčíku, kde mi, člověk laskavý, řekl, abych mu poslal nějaké texty. Mezi nimi bylo i Mé múze.

V roce 2009 vyhrála loděnická kapela Tři dny na břiše soutěž Česko hledá písničku. Porotu zaujala píseň Cinéma Vérité s Vaším textem. Přineslo Vám toto ocenění nějaké výhody? Nestoupl pak zájem o Vaše texty?  

Ta soutěž nebyla moc povedená, třebaže v porotě zasedali takoví lidé jako Jiří Suchý, Jan Vodňanský, Milan Lasica, Václav Kopta a další. Problém byl v tom, že vítěz byl určen na základě esemesek, což skýtá řadu „nehudebních“ možností soutěžení. My vyhráli soutěže vedlejší, ale reálnější. Soutěž diváků, kde hlasovali ti v sále, a cenu Jiřího Suchého „O nejpoetičtější text“, což je sice blbost, ale Suchý si to nevymyslel.

Soutěž Česko hledá písničku zájem o mé texty příliš nezvýšila. Zato mi však umožnila seznámit se s Vaškem Koptou a Jiřím Suchým, který mě později pozval k sobě na kafe a nabídl mi tykání. Na což jsem náležitě nafoukaný.

Jak došlo ke spolupráci s fotografem Janem Šroubkem? Čí to byl nápad spojit Vaše texty a jeho fotografie?

Inu, kde jinde než v hospodě. Předváděli jsme si navzájem své výpotky a vznikla knížka Znám tě málo a naše kamarádství. Po pár letech, kdy už jsem měl na kontě přes dvě stě textů a Honza tisíce fotek, vzniklo Malé hejno bílých vran, sestavené na jiném principu a podle mě povedenější. Jestli vznikne ještě něco dalšího, ani jeden z nás neví. Shromažďujeme materiál i síly. Pro jistotu. 

V roce 2016 Vám vyšla samostatná kniha Ležela kočka s andělem. Nelákalo Vás vydat vlastní texty už dříve? A kde se nakonec vzal impuls k jejich vydání?

Celoživotně svádím tuhý boj s leností, a ta bestie dost často vítězí. Texty k písničkám jsou krátké, a než se ta holka vzpamatuje a zakročí, často ze mě něco vyleze. Jeden čas jsme se s Kameelem zabývali myšlenkou vydat jakýsi sborník regionálních textařů, kteří si navzájem nelezou příliš na nervy, ale nějak z toho sešlo.

Prozaické texty se hromadily v čase jaksi druhoplánově. Když jsem jich shromáždil už dost a věk pokročil, dal jsem je dohromady. Něco jsem připsal, něco vyhodil, něco upravil a trošku načančal. No, a taky jsem dostal od radnice grant či jak se tomu říká, takže se to celé stalo uskutečnitelným.

Působíte jako redaktor, korektor, autor doslovů, předmluv, fejetonů a povídek. Nikdy Vás nelákalo pustit se do rozsáhlejšího textu?

Přečtěte si, prosím, znovu poslední odpověď. Dneska už působím především jako starobní důchodce, i když ne zcela důsledně. Ale snažím se, Lenora taky už není nejmladší, takže uvidíme.

Prý máte hned po lidech nejraději knížky. V rozhovoru pro knihovnu se nemohu nezeptat, jací jsou Vaši oblíbení autoři či tituly? Doporučil byste našim čtenářům něco zajímavého, co jste četl v poslední době?

Tohle téma by bylo na samostatnou knížku… No, z českých prozaiků mám nejradši Josefa Škvoreckého, a prý je to na mých prózách vidět. Jeho Zbabělci mě zasáhli v tom nejlepším věku a rezonance byla obrovská. Příběh inženýra lidských duší mám za jednu z nejlepších českých knih druhé poloviny 20. století. A protože mám bytostně rád vypravěče, skýtá mi veliké rozkoše Vladimír Neff. Ze zahraničí je to s převahou Ernest Hemingway. Zelené pahorky africké, Komu zvoní hrana, a hlavně povídky. Pro mě nejlepší na světě, snad s výjimkou těch devíti od Jeroma D. Salingera.

Poezie? Mácha, Hlaváček, Palivec, Seifert, Skácel, Hrabě. A hlavně je tu až přízračný zjev Jiřího Ortena. A Karel Šiktanc, snad největší žijící český básník. Nechť mu to dlouho vydrží. Z cizích pak jsou to američtí beatnici, hlavně Ferlinghetti, Corso, di Prima, jak nám je v Rubínu přibližoval Mirek Kovařík.

A už dost! Všechny ostatní prosím za odpuštění, vymlouvaje se na plížící se harpyji jménem Dementia senilis.

Čemu se aktuálně věnujete? Můžeme se těšit na nějaké Vaše texty?

Věnuju se myšlence napsat něco jako pokračování mé delší povídky Rex temporis sum z knížky Ležela kočka s andělem. Zatím je v embryonálním stavu, ale těšit se koneckonců můžete. Taky pár nových textů jsem zplodil a jeden kratší vám posílám jako bonus.

Děkujeme za rozhovor a přejeme pevné zdraví a hlavu plnou nápadů!

Nuance

Někdy se osud divně zamotá,
chvíli je fajn, a mrcha za chvíli.
Chvíli jsi klaun, pak šašek života.
Šašci jsou klauni, jež v dětství mlátili.

Někdy se klauni kamsi vypaří
a člověk bloudí mezi zrcadly.
To nás pak šašci vedou k oltáři…
Šašci jsou klauni, co v škole propadli.

Někdy se život divně zauzlí.
Klaunů je pár, a svět se hemží šašky.
Šašci jsou klauni, jenom trošku zlí…
Miluju klauny. A těžko snáším šašky.

Bibliografie

  1. KASL, Vladimír. Beroun: deset zastavení na procházce královským městem. Vydání první. Beroun: Machart, 2015. 79 stran. ISBN 978-80-87938-31-7.
  2. KIPLING, Rudyard a VELÍŠEK, Jan, ed. Povídky zednářské lóže. 2., upr. vyd., (V nakl. Machart vyd. 1.). [Beroun]: Machart, 2014. 253 s. ISBN 978-80-87938-07-2.
  3. Malá monografie města Berou: současný pohled na město očima berounských fotografů. Vyd. 1. Beroun: Machart, 2009. 64 s. ISBN 978-80-904318-2-9.
  4. SEMRÁD, Jiří. Obrazy a příběhy. Vyd. 1. Beroun: Knihkupectví U radnice, 2005. 87 s. ISBN 80-86797-05-8.
  5. ŠROUBEK, Jan a VELÍŠEK, Jan. Znám tě málo. Vyd. 1. Beroun: Knihkupectví U radnice, 2002. 92 s. ISBN 80-902881-7-0.
  6. ŠROUBEK, Jan a VELÍŠEK, Jan. Malé hejno bílých vran. [Beroun]: Machart, 2012. 185 stran. ISBN 978-80-87517-44-4.
  7. ŠROUBEK, Jan. Homo Berounensis: neúplný fotografický atlas. Beroun: Knihkupectví U radnice, 2008. 143 s. ISBN 978-80-86797-09-0.
  8. VELÍŠEK, Jan. Ležela kočka s andělem: a jiné prózy pro dospělé. Vydání první. [Beroun]: Machart, 2016. 173 stran. ISBN 978-80-87938-37-9.

Autor rozhovoru: Iva Stluková