Otakar Kolman – berounský učitel, kterému určilo směr srbské zajetí

17. září 2025

Slavista, lingvista a překladatel Otakar Kolman se narodil i zemřel v Praze, v Berouně však řadu let žil a učil na gymnáziu. Jeho působení bylo sice několikrát přerušeno, ať už válkou, či studiem v zahraničí, ale právě tyto roky strávené mimo Beroun z něj udělaly jednu z největších osobností na poli jihoslovanské filologie.  

Otakar Kolman se narodil 18. ledna 1887. Roku 1905 odmaturoval na malostranském gymnáziu a poté vystudoval klasickou filologii na Univerzitě Karlově. V roce 1911 nastoupil na berounské gymnázium, kde učil latinu a češtinu. Zaměstnán tu byl sice až do roku 1948, ale zdaleka ne celou dobu se věnoval výuce.  

Pět let mu sebrala válka. Na srbské frontě padl do zajetí a jako srbský legionář prožil roku 1915 ústup srbské armády do Albánie. Období, které prožil mezi Srby, pro něj bylo zcela zásadní a ovlivnilo celý jeho další život. Později pobýval v Itálii a v září 1919 se vrátil do vlasti jako italský legionář přes Slovensko. Srbové a jejich kultura ho zaujali natolik, že se vrátil na univerzitu a jako mimořádný posluchač studoval v letech 1921–1925 jihoslovanskou filologii. Roku 1928 získal doktorát za práci Dva české překlady Njegošova Horského věnce. Své znalosti hned využil jako učitel srbochorvatštiny na Obchodní akademii Beroun. 

Roku 1925 Kolman získal vládní jugoslávské stipendium ke studiu slavistiky na bělehradské univerzitě. V Bělehradě pak působil až do roku 1940 a do Berouna zajížděl jen o prázdninách. V zahraničí nezahálel. Působil jako lektor českého jazyka a literatury, jeho zásluhou se staly zkušebními předměty na bělehradské univerzitě. Byl správcem Českého oddělení Slovanského semináře. Založil tu největší studijní knihovnu česky psané literatury na Balkáně. S jejím vybudováním pomohlo Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze, Československé vyslanectví v Bělehradě a pražská nakladatelství. Knihovna však za 2. světové války shořela. 

V letech 1938–1939 Kolman vytvořil do té doby největší učebnici češtiny na praktických základech pro Jugoslávce, která byla vzorem pro podobné kurzy jiných jazyků. Kurz vznikl pro bělehradský deník Politika a obsahoval sto dvousloupcových lekcí. Kolman publikoval v tamních časopisech (např. (Južnoslovenski filolog, Naš jezik), ale působil také jako bělehradský dopisovatel ve Slovanském přehledu, kam posílal články o jugoslávských kulturních událostech, literární a divadelní kritiky, články o rozvoji jugoslávského školství i překlady veršů. V roce 1937 byl jmenován členem zkušební komise pro zkoušení překladatelů při Ministerstvu zahraničních věcí království Jugoslávie.  

Kolman byl výborný překladatel. Přesný a precizní. Vždy se snažil o to, aby byl překlad co nejvěrnějším obrazem originálu, a nebál se kritizovat jiné překlady, pokud zjistil, že tomu tak není. Vycházel z dokonalé znalosti jazyka a prostředí, v němž dílo vzniklo. Kromě toho, co vyšlo knižně, přeložil ze srbochorvatštiny také množství povídek a básní, které byly zveřejněny v různých českých časopisech. V Bělehradě navázal styk s jugoslávskými překladateli z češtiny a spolupracoval s nimi na překladu autorů jako Olbracht, Čapek či Vančura a na antologii českých a slovenských povídek. Už při vzniku překladu byl s překladateli ve spojení, vysvětloval jim místa, která pro ně byla nejasná, a každý překlad ještě v rukopise slovo za slovem srovnával s originálem, opravoval a doplňoval.  

Napsal také několik jazykových příruček. Např. Krátký přehled srbochorvatské mluvnice I-XXVI ve Slovníku česko-polsko-srbocharvátském (vyšlo 1937 v Záhřebu) či Pokyny pro čtení srbochorvatských slov (1937). Do Berouna se vrátil za druhé světové války, když nacisté zrušili lektoráty českého jazyka a literatury. Opět nastoupil na Univerzitu Karlovu, už ne jako student, ale jako lektor srbochorvatského jazyka a literatury (1945–1953). 

Majitel jihoslovanského řádu sv. Sávy V. a IV. stupně (srbský a později jugoslávský řád) zemřel 21. června 1955 v Praze. Rozloučení v krematoriu v Praze-Strašnicích se zúčastnili také zástupci velvyslanectví Jugoslávie. 

Autor: Iva Stluková

Foto: Berounští spisovatelé slovem i obrazem, 1941. 

Zdroje