Poselství Luny. Příběh stromu, ženy a boje za záchranu sekvojí

autor: Lada Schovánková.

Julii Hill bylo 23 let, když poprvé vylezla na 55 metrů vysokou sekvoj s jménem Luna, aby tímto skutkem vyjádřila svůj nesouhlas s holosečným kácením rozsáhlých ploch lesních porostů. Nejen ona, ale i zástupci různých ekologických nadací a organizací se snažili upozornit na to, že holoseč spolu s používáním chemických postřiků je škodlivá nejen pro citlivý přírodní systém, ale i pro lidi samotné. A to jak v oblasti jejich zdraví, tak i bezpečí vlastních životů, neboť holoseče nejsou schopny udržet vysoké množství strážek, takže dochází k mohutným sesuvům půdy, které ohrožují lidi a jejich příbytky. Jak Julia říká, pokoušeli se různými směry. Naše společnost je však natolik laxní či lhostejná, že “pouhé” slovní vysvětlování a argumenty nestačí.

“Sezení na stromech je poslední štace. Když vidíte někoho sedět na stromě ve snaze ho zachránit, víte, že naše společnost selhala na všech úrovních. Konzumenti zklamali, společnosti zklamaly a vláda taky zklamala. Přátelé lesa chodili k soudům, aktivisté se snažili upozornit uživatele, ale k ničemu to nevedlo. Korporace zanedbávaly své povinnosti majitelů pozemků, zatímco vláda odmítala prosadit právo. Když tohle všechno selže, lezou lidé na stromy.” str. 33

Julia strávila v koruně sekvoje 2 roky svého života. Na počátku si vůbec neuvědomila, co všechno ji čeká a jaké zkoušky bude muset překonat. Musela se potýkat jak s nástrahami počasí či stromu samotného (vichřice, bouřky, zima a sníh, kluzké větve, po kterých se musela naučit šplhat), nástrahami vlastního těla i duše (samota, strach, pochybnosti, zlost na sebe i svět, zoufalství, nemoc, omrzliny), tak lidského společenství (kritika některých členů ekologických organizací, arogance zástupců nadnárodních dřevařských korporací, faleš politiků i jízlivost médií).

Julia se ukázala jako vnitřně silná a vyrovnaná bytost, která dokázala využít každé příležitosti. Nebylo to o tom, že by nečinně seděla ve větvích. Díky spolupráci s mnohými organizacemi či za pomoci dobrovolníků či některých vstřícných novinářů se snažila propagovat ekologické aktivity i vzdělávat veřejnost v problematice ohrožování životního prostředí. Spolupracovala též s některými školami na propagaci ochrany přírody.

“Jak vidno, můj život se od té doby hodně změnil, ale můj zájem o děti nikoliv. Ta láska mi pomáhá obnovovat své závazky vůči lesům. Přestože ničíme životní prostředí, rodiny na tento svět každý den přivádějí nové děti. Do jakého světa vlastně vstupují? Ve městech jako je Los Angeles, se počet astmatem postižených dětí zvyšuje geometrickou řadou. Vrozené vady se také vyskytují stále častěji; přímo úměrně tomu, jak vypouštíme do přírody stále více jedů. Malé děti jsou obklopeny násilím v médiích i ve skutečném životě. Když se děti narodí, jsou to dokonale čistá Stvoření. Samy jsou tím zdrojem, skrze který Stvoření působí. Všechny volby, které jako společnost činíme, ovlivňují jejich svět od samého počátku. Zraňuje mě, když rodiče bijí svoje děti, když děti hladoví nebo jsou nemocné. Cokoliv, co ubližuje dítěti, mě vždy trhá na kusy. Proto byly děti vždy jednou z hlavních hnacích sil mého aktivismu, protože my jako společnost jsme se stali tak sobečtí, že už ani neuvažujeme nad tím, jak svými činy děti ovlivňujeme.” str. 186

Je důležité si uvědomit, že před propojeností všech věcí nemůžeme zavírat oči, a že si nemůžeme nalhávat, že my jako lidstvo či společnost nejsme tohoto systému součástí. Je důležité přijmout fakt, že každý poražený strom či vypuštěné jedy do vody či ovzduší, mají vliv na vzrůstající civilizační choroby, stále vzrůstající počet dětí rodících se s vážnými stupni i typy alergií.

“A tak jsme oslavili 3. červenec jako Den vzájemné závislosti, abychom pomohli lidem pochopit, jak zásadně a složitě vzájemně propojený, a proto i na sobě navzájem závislý život je – od vzduchu, který dýcháme, až po velké sekvoje a malé mikroskopické broučky a houby. Je to jen jeden jediný rozmanitě uspořádaný život a my se nacházíme v jeho středu, závislí na všech druzích a formách života, bez ohledu na to, jestli si to uvědomujeme nebo ne. Vždy když vymře nějaký druh, je tím navždy ztracena část našeho života. A není možné vytrhnout jednu nit, aniž by se pak začala rozpadat celá tapisérie.” str. 219

Tuto knihu doporučuji nejen těm, kteří se zajímají o ekologické otázky a způsoby, jak  alespoň minimalizovat pokračující ničení přírodních ekosystémů…. Tato kniha může být pomocníkem i pohlazením pro všechny ty, kteří stojí před velkým úkolem či zkouškou, o jehož zvládnutí pochybují.

Julia je krásný člověk, vnitřně silný a bohatý. V knize popisuje, jak  se  vypořádávala s vlastními chmury i negací okolního světa. Nabízí způsob, jak zajistit, aby člověk nepodlehl, aby se nepoddal, aby nezakolísal. Julia říká, že je důležité stále věřit ve správnost svého konání, vidět cíl, o který se člověk snaží, modlit se o požehnání a hlavně vše své konání činit s láskou. Protože ne jen v pohádkách může platit, že každé zlo překoná právě láska.

HILL, Julia Butterfly. Poselství Luny : příběh stromu, ženy a boje za záchranu sekvojí. Vyd. 1. Praha : Malvern, 2012. 247 s. ISBN 978-80-87580-22-6.