Kolejmoří

Lada Schovánková

Po nějaké době se opět vracím ke svému oblíbenému autorovi. V tomto případě ovšem vstupuji do zcela jiné řeky (možná spíše moře) než posledně. Tím posledně myslím román „Ambasadov“, který se pokoušel o čistou sci-fi, ale nakonec z ní ujel do něčeho naprosto nezařaditelného. Kolejmoří taktéž ujíždí. Na rozdíl od Ambasadova ale ujíždí zcela jiným směrem. Kolejmořím se Miéville posouvá od filosofického díla do oblasti naspídované fantasmagorie, naroubované na osnovu pirátské ságy, kterou by snad mohla skousnout i mladší generace.

Pravda, možná mladší generaci trochu fandím, ono to pořád není úplně jednoduché čtení. Ono to vlastně vůbec není jednoduché čtení. Autor nebohého čtenáře hned zpočátku zahltí množstvím slovních novotvarů, které se vůbec nestydí nijak nevysvětlit, spojku „a“ zlovolně nahradí znakem „&“ a nechá svou oběť v této kaši topit. Minimálně na prvních sedmdesáti stranách jsem také polykal andělíčky, než jsem chytil kolej vedoucí správným směrem. Potom už jsem jen uháněl po pomyslných pražcích, vnímal všemi póry své unavené hlavy dunění Miévillovy bezedné studny šílených nápadů a absorboval klapání výhybek, přehazovaných ve zběsilém rytmu odehrávajícího se příběhu.

Opět jsem ocenil způsob, jakým autor zasvěcuje čtenáře do reálií svého bizarního světa. Opět jsem si položil otázku, jakým způsobem dokázal oživit myšlenku, která je naprosto iracionální, a udělat to takovým způsobem, aby čtenář na jeho hru přistoupil a nehodil knihu po prvních deseti stranách s opovržením do kouta. Opět jsem se při čtení chytal za hlavu a ptal se sám sebe, kam na to ten chlap jen chodí.

Svět Kolejmoří je, když se nad ním trochu logicky zamyslím, naprosto nesmyslný. Je to představa z horečnatého snu. Jsou to střepy knih, napsaných před dávnými lety, přetavené a překryté prapodivným filtrem. Obraz Salvátora Dalího vyextrahovaný do knižní podoby. Přes to všechno tento svět funguje naprosto dokonale, každý detail v něm má své opodstatnění a všechna ozubená kola příběhu do sebe zapadají s hodinářskou precizností.

Pravdou je, že se příběh v tomto případě ocitá tak trochu na druhé koleji, převálcován nadupaným dýzlovým motorem lokomotivy sestavené ze slovních hříček, bizarních nápadů a všudypřítomných dějových zvratů.

Takže o čem to tedy je?
O chlapci, kterého jeho bratři vyšlou do světa na zkušenou.
O světě budoucnosti, pokrytém jedním nekonečným kolejištěm.
O obrněných vlacích a jejich šílených kapitánech, ženoucích se Kolejmořím, s harpunami připravenými na lov obřích krtků.
O pirátech.
O lovcích starých zapomenutých mechanismů a technologií.
O honbě za odpovědí na otázku.

Drobnou slabinou knihy je dle mého názoru její konec, který působí dojmem, že chtěl pan spisovatel všechno rychle ukončit. Samotné monstrózní finále je paradoxně méně monstrózní než celý zbytek knihy, vše tedy vyznívá poněkud do ztracena (někde na obzoru se to spojuje a mizí, jak to dělávají koleje). Lokomotivě nakonec dochází palivo a pomalu se zastavuje.
Což ovšem vůbec neznamená, že by nemělo cenu tuto knihu číst. Ba naopak.

Proč má tedy cenu tuto knihu číst? Protože při čtení budete vnímat autorovu energii, radost a nadšení, se kterým tuhle mozaiku slepil dohromady. Proto, že se Miévillovi podařilo nezabřednout do hlubokomyslností a udržet příběh na úrovni dobrodružného románu, s jakými se dnes setkáváme už jen sporadicky. A také proto, že je to prostě jednoduše jízda, na kterou budete dlouho vzpomínat.

autor příspěvku: Milan Štajer

Databáze knih tento titul ohodnocuje 84%.

Kolejmoří

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MIÉVILLE, China. Kolejmoří. Plzeň : Laser-books, 2013. 351 s. ISBN 978-80-7193-369-4.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>