Cesta do jabloňového sadu

autor: Milan Štajer.

Svět, ve kterém žijeme, tu nebude vždycky. Není definitivní. Naše receptory ho vnímají jen v omezené zkreslené podobě. Je složitější, než si my, zaslepení smrtelníci, namlouváme. Navíc není jediný. Světů je nepočítaně. Některé jsou blízko, některé daleko. Možná je chybou pokoušet se změřit nějaké vzdálenosti mezi světy, které se různě prolínají, vznikají a zanikají. Naše vnímání života a smrti, to, jak se křečovitě chytáme myšlenky, že všechno musí mít nutně svůj začátek a konec, pomáhá vytvářet sebeklam, ve kterém žijeme. Nevládneme schopností se v tomto univerzu jakkoli orientovat. Postavička, namalovaná na papíře, pochopí pouze dva rozměry, zatímco její tvůrce funguje ve světě trojrozměrném.

Světy se díky kulminaci zla hroutí. V takovém místě Zhroucení dochází k deformaci všeho, co nám doposud dávalo smysl. Světy se rozpadají, deformují, kroutí, tečou…

…Kdesi v dávné minulosti, pokud je možné vůbec vytvořit nějaký pevný opěrný bod, od kterého začít, se dala dohromady jistá Družina, která se rozhodla svádět znovu a znovu nekonečný marný boj se zlem. Pořád dokola se snaží zastavit neodvratný proces hroucení světů. Její členové znovu a znovu prohrávají, umírají a objevují se v dalších realitách, kde se v jiných podobách a pod jinými jmény opět setkávají a kde dále pokračují ve své válce.

Jana Rečková má svůj originální rukopis. Obratně balancuje na tenké hranici sci-fi a fantasy. Její vyprávění se odehrává v paralelních světech, v různých časech, ke slovu přicházejí i sny, velmi úzce hraničící se skutečností. Vlastně to celé připomíná sen. Tam, kde jiní autoři nastolí pevné mantinely, nechává autorka naopak rozmazaná místa, kde poskytuje útočiště pro čtenářovu fantazii. Nesníží se k tomu, aby najednou sáhodlouze vysvětlovala, že „tak a tak to je a tak a tak to bylo“. Knize bych vytkl pouze několik postav, které si odehrají svůj part, je jim věnována jistá pozornost, ale v textu už se dále neobjeví. Je ale dost dobře možné, že jsem jen nepochopil, že se vynořují jinde a pod jinými jmény.

Román nutí nebohého čtenáře, aby si ho přečetl ještě jednou a pozorněji, protože na jeho konci objeví jen další otázky. Ale to už jsme zase u našeho omezeného vnímání světa, ve kterém žijeme. Některé věci prostě jen jsou, byly a snad i budou, nemají hranice, nevedou odtud tam, nejsou označeny dopravními značkami. Proto se kniha může čtenáři buď absolutně líbit, nebo absolutně nelíbit, podle toho, kolik iracionality je schopen ještě snést. Má menší množství mantinelů, než na jaké jsme zvyklí. Výsledkem je pocit, nikoli celistvá informace o něčem konkrétním.

Existují knihy, ke kterým je dobré se někdy vrátit a přečíst si je znovu. Budou se měnit, jako se mění s každým dalším douškem chuť dobré whisky. Jsem přesvědčen, že když budete tuto knihu číst po druhé, jistě zaznamenáte chutě, které vám při prvním doušku unikly.

REČKOVÁ, Jana. Cesta do jabloňového sadu. Vyd. 1. Praha : Triton, 2013. Trifid ; sv. 420. 362 s ; .